KAPITÁLNÍ KŇOUR

autor: Eva Dušková

Bylo pozdní letní odpoledne, když se otec vypravil jako skoro každý den k lesu. Bylo ještě horko a tak si hlavu nedělal s tím, kam si sedne, ale spíš vše přecházelo do takové, od všedních starostí, očistné šoulačky.

V lese bylo příjemně a vlaho a tak si po chvíli šoulání, sedl na zapomenutý kus klády při lesní pěšině. Chvíli seděl a najednou z nedalekých mokřin slyší něco, co vzdáleně připomínalo zvuky, jakoby na jaře v rozbředlém poli topil holínky. Prostě něco, jako čvacht, čvacht… sevřelo se mu hrdlo. Pomalu se začalo smrákat a žádný posed nikde v dohledu…

Co teď? Instinkt mu velel: „seď, ani se nehni“. Další čvacht, čvacht… Jeho pozornost se upjala směrem, odkud zvuky přicházely... Kolem sto let starý les a 40 metrů před ním stál kňour jak stodola. Šel příznivý vítr a na kňourovi bylo vidět, že neměl ani tušení, že by ho mohl v jeho koupelně někdo rušit.

Zalícil a do lesního šera vyšla rána. Kňour po výstřelu sice značil, ale zůstal v kališti a nic nenaznačovalo tomu, že by zhasnul. Bahno ho začalo hltit a kňour vydával jen práskavé zvuky svírákem, jak se zřejmě snažil neviditelnému nepříteli bránit. Otec si přebil a zvedl se, aby se mohl k úlovku přiblížit. Ve chvíli, kdy kňour z posledních sil zalapal po dechu, zaháčil mu otec oprátku za spodní čelist za páráky a utáhl. Bylo to jediné možné řešení, jak úlovek vyprostit z kaliště. Sám by s ním nic nezvládl a tak s přivolanou pomocí tří kolegů myslivců, se po velké námaze, kňoura podařilo vyprostit ze spárů bažiny na pevný, lesní podklad.

Úlovku se podle mysliveckých tradic vzdal patřičný hold a vypilo se něco málo, aby se uctil i patron myslivců, Svatý Hubert.

Byl to kapitální úlovek, po vyvržení kňour vážil 140 kilogramů.

Za svoji loveckou praxi otec skolil mnoho kusů černé zvěře a taky jen třeba potkal, či viděl, ale na zážitek s tímto kňourem nikdy nezapomněl, každý další divočák byl už jen jeho „malý“ příbuzný.

.... prostě jak se zabořil běhy do kaliště, vypadal jako by chtěl každou chvíli odejít, jen síla mu prýštila praménkem z těla a poslední záchvěvy života vložil do strašlivého a hrozivého práskání svírákem, které si z vyprávění živě vybavuji.

Myslivosti a lovu zdar!!!

SETKÁNÍ

autor: Eva Dušková

Bylo letní odpoledne a potřebovala jsem si vyčistit hlavu a lepší recept snad není, jak si jít sednout ven, k lesu. Nebylo nijak příjemně, nic teplého, spíše sychravo. Doma tomu říkáme „prasečí počasí“ a inteligenci černé zvěře, může jen málo který tvor konkurovat.

Seděla jsem dlouho, skoro tři hodiny a dohromady nebylo na co koukat. Pod žebříkem dováděli dva ušáci. Kos, který si chtěl vyzkoušet posadu vedle mě, se lekl víc jak já a co mi bylo podezřelé? Na to, že pšenice pode mnou byla v mléčné zralosti, nevyšel ani jeden kus srnčího. Napadlo mě: „Co když jsou tady opravdu prasata?“ Překonala jsem se a dál čekala. Už se začalo smrákat, začalo slabě mžít a já byla prokřehlá, že bych už neměla ani cit pro spoušť. Rozhodla jsem se pomalu slézt a jít k autu. Napřímila jsem si to přes pole, nejkratším směrem přes roh pole. Nesla jsem nad hlavou deštník a spíše jsem sledovala blížící se místo na horizontu, kde jsem už měla jen kousek k autu. Najednou jsem koutkem oka zahlédla napravo ode mne, jako by se odlouplo kousek lesa. Zpozorněla jsem a asi tak dvacet metrů proti mně stál jelen jak hora.

Nevím jak dlouho ten okamžik trval, co jsme si navzájem hleděli do očí… byl nádherný, oboustranně korunový, paroží měl sice ještě v lýčí, ale majestátnost, která z něho vyzařovala, budila přinejmenším respekt.

Asi mě on měl dříve prohlédnutou, protože se ladně a vlastně neslyšně vzepjal na zadních bězích a s otočkou zmizel nazpět v lese.

Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale po chvíli jsem se začala sama sebe ptát, jestli se mi to nezdálo.

Ne, nezdálo... od té doby pokaždé když tudy procházím, po očku sleduji, jestli se nepohne les

© 2010 ze Štíteckých zahrad
všechna práva vyhrazena, bez předchozího písemného souhlasu je zakázána jakákoliv další publikace obsahu stránek